Tajemný hrad v Apulii. Stavba kacíře, šílence nebo osvícence?

Na světě existují stavby, o kterých víme jen velmi málo. Kdo, kdy a proč, zůstává i přes veškerou snahu archeologů i vědců utajeno

Puma Punku v Bolívii, Baalbek v Libanonu, Stonehenge v Anglii nebo Göbekli Tepe v Turecku.

Máme ale stavby relativně mladé, o kterých sice víme kdo a kdy je postavil, ale jen tušíme proč a za jakým účelem.

V jihovýchodní Itálii, těsně nad podpatkem její boty se rozprostírá rovinatá Apulie. Na jednom ze  skrovných pahorků stál kdysi benediktýnský klášter.  Mniši se zde „modlili a pracovali“ („Ora et labora“) pod papežskou záštitou již od počátku 12. století a nic nenasvědčovalo tomu, že by je někdo z jejich činnosti vyrušil. Nic ale nebývá  definitivní.  Když Fridrich II. Štaufský poprvé uviděl tu vyvýšeninu dominující širokému okolí, věděl, že našel to, co hledal.  Mnichy z kláštera doslova vykopal a všechny budovy nechal strhnout a suť odklidit.

Tak si císař římský, král německý a sicilský, autor Zlaté buly sicilské připravil místo pro realizaci nejzáhadnější stavby úsvitu renesance.

Ale dříve než se budeme věnovat samotné stavbě, dovolím si zde uvést o Fridrichovi pár historických dat.

1194- přišel na svět 26. prosince na speciálním pódiu a za přihlížení davu  na náměstí italského města Jesi a dostává jméno po svém dědu Barbarossovi.

1196- korunován  římským králem

1212- za dlouholetou podporu vydává Přemyslu Otakaru I. Zlatou bulu sicilskou

1220 - korunován císařem

1227- neúspěšná křížová výprava do Levanty (prostě to zabalil), papež zuří a uvrhne císaře  do klatby

1228- cesta do Palestiny a mírová jednání se sultánem Al-Kamilem (získává bez  boje Jeruzalém, Nazaret, Betlém ad.). Bylo dohodnuto, že v Jeruzalému budou svá náboženství moci vyznávat křesťané, židé i muslimové. Netekla krev, papež zuří ještě víc.

1229- vlastní korunovace na krále Jeruzaléma za podpory templářů (ti nesmí nikdy chybět). Papež zuří nejvíc.

1239- znovu exkomunikován  papežem Řehořem IX.  především za povolení islámských bohoslužeb na svém území a zřízení  muslimské kolonie v Luceře.

1245- opětovná exkomunikace a prohlášení Fridricha za kacíře a výzva ke křížové výpravě

1246-1248 odchod do ústraní a drtivá porážka u Parmy

1250 - nemoc  a  úmrtí 13. prosince ve věku 56. let

Jaký tedy Fridrich II. Štaufský  vlastně byl? Na jednu stranu rebel, neuznávající církevní autority, na druhou pak velmi vzdělaný a po poznání se pídící monarcha. Vládl několika jazyky a vědomosti získával jak ze zdrojů latinských, židovských, tak i muslimských. Hluboce se zajímal o matematiku i medicínu.  Na svém území zavedl svobodu náboženství, ale zakázal krevní mstu a všechny trestné činy se musely řešit před soudem. Vyznával názor, že zákony platí pro chudé i bohaté stejně a církev by měla vycházet ze své prvotní podstaty a ne se opájet bohatstvím a mocí. Vypracoval jednu z nejzásadnějších zoologických pojednání středověku. Konkrétně o sokolnictví.  Saracénská garda i harém svědčí o jeho zálibě v orientálním způsobu života. V jeho zvěřinci nechyběli slon i krokodýl.  Byl velmi pověrčivý, ale kladl i důraz na poznávání věcí pomocí experimentů. I když experimentů velmi kontroverzních.

Nejznámější je jeho snaha zjistit  jaký je  prapůvodní, tak zvaný andělský jazyk, který by měl být vlastní každému člověku. Fridrich zaplatil matkám za jejich sicilská, německá, židovská a muslimská  nemluvňata, uzavřel je v izolaci a zakázal s nimi jakoukoli komunikaci a něžný kontakt. Děti nejenže nezačaly mluvit, ale chřadly a  nakonec zemřely. Dle kronikáře tehdy Fridrich prohlásil:

 „Řeč dělá člověka člověkem. Bez druhých lidí a láskyplné péče se z novorozence nikdy nestane plný člověk a proto je nelidské dětem upírat lásku. Nezáleží na tom, jakou řečí bude matka mluvit, ale musí dítě milovat. Na zemi se andělé nerodí a v nebi nejsou.“

Dalším vcelku šíleným pokusem mělo být zjištění, co přispívá k lepšímu trávení. Dvěma  odsouzenců na smrt bylo podáno stejné jídlo, přičemž jeden pak jezdil na koni a druhý jen ležel. Následně jim byl po popravě zkoumán žaludek.

Také experiment, který měl odhalit  existenci duše je z dnešního hlediska nepředstavitelný. Odsouzený vrah byl zavřen do sudu a mělo být zaznamenáno, jestli otvorem ve víku vyletí nešťastníkova duše. Nevyletěla a Fridrich tak dospěl k názoru, že duše neexistuje.

Snad jste si udělali alespoň částečnou představu o člověku, který byl investorem  stavby, jejíž jméno je Castel del Monte, a která se stala  předlohou  pro legendární knihovnu Umberta Eca v jeho románu Jméno růže

Stavět se začalo někdy na počátku roku 1240, ale v roce 1245 byly zcela náhle stavební práce pravděpodobně z finančních důvodů ukončeny a objet nebyl nikdy dokončen.

Dispozičně obvod hradu tvoří osmiúhelník a v každém vrcholu je osmiúhelníková věž. Uprostřed stavby je osmiúhelníkový vnitřní dvůr s nádrží.  Zdi zdobí a člení osm arkád. Z prvního obytného patra lze vyhlížet osmi okny z osmi komnat.  Osmička je zde zásadním číslem, protože byla i zásadním číslem pro samotného Fridricha. Je to dáno  tím, že je to číslo magické, preferované ve všech náboženstvích, je to číslo znovuzrození a obnovy.

V mnoha případech byl použit  "Zlatý řez" a dle některých badatelů také uplatněna "posvátná" geometrie, čili rozměrová pravidla známá z gotických katedrál. Ve vztahu k esoterickým tradicím je zde možné nalézt spojitost s astrologickou, matematickou i kosmickou symbolikou a zákonitostmi. Celá stavba se pak jeví jako kamenná kniha či archa, ve které je shromážděno veškeré vědění 13. století. Někteří se také domnívají, že se jedná, stejně jako u egyptských pyramid, o generátor telurické energie s léčebnými účinky

Ale Castel del Monte byly přiřazovány i funkce zcela odlišné.  Od pevnosti, přes lovecký zámeček až po astronomickou observatoř. Tyto teorie byly postupně vyvráceny a  všechno nasvědčuje tomu, že se jednalo o plán vybudovat jakési iniciační místo, kde by docházelo v rámci nějakého obřadu k zasvěcení vyvolených do mravních a etických zásad proklamovaných samotným Fridrichem.

Je také pravděpodobné, že jednotlivé komnaty mohly složit jako knihovny nebo expozice artefaktů získaných z jeho cest a byly by tak zdrojem nejrůznějšího poznání. Nasvědčuje tomu i fakt, že všechny místnosti jsou, až na takzvané císařské apartmá, průchozí. Nebyla tu navržena žádná komunikační chodba, žádné skladovací prostory ani kuchyně. Za to v některých věžích jsou umístěny toalety a v jiných zase průduchy sloužící jako primitivní telefon, kterým se mohla dorozumívat stráž v přízemí a na věžích, ale také se s nimi  dal odposlouchávat rozhovor návštěvníků.

Po smrti Fridricha sloužil "hrad" například jako prominentní vězení. Stal se i hrobkou rodu Štaufů. Postupem času chátral a díky tomu, že z něho bylo odvezeno všechno, co se dalo, stal se útočištěm lupičů, tuláků a místních pastevců. Teprve od roku 1876 ho spravuje italský stát a je také součástí kulturního dědictví UNESCO

Ačkoli z původního  luxusu interiérů a umělecké bohatosti fasád nezbylo takřka nic, stále působí Castel del  Monte velmi majestátně a velmi mysticky. Pokud se do italské Apulie někdy zatouláte, nenechte si zážitek z prohlídky rozhodně ujít.