Rodiče a účastníky zájezdu si člověk nevybírá aneb Prudiči a ti druzí

Na poznávacích zájezdech narazíte na lidi různé.  Někdy to bývá s nimi zábavné, někdy zdrcující a někdy na facku.

Když pojedete v rámci zájezdu k moři, potkáte své spolucestující v letadle nebo autobuse a pak možná u snídaně, případně na pláži. Některé ale neuvidíte celou dobu pobytu a setkáte se až při návratu domů.

Jinak je tomu u zájezdů poznávacích. Tam jste s nimi v kontaktu každý den a jejich povaha brzy vypluje na povrch jako olej na hladinu.

Nasírači

Omlouvám se  za toto vulgární slovo, ale přesně vyjadřuje pocit, který máte, když je takový člověk účastníkem vašeho zájezdu.

Autobus zastavil v jednom  německém městečku. Byla to taková malá pauza na protáhnutí těla, kávu, cigaretu. Průvodkyně nám dala na tuto činnost 30 minut a po této době všichni nastoupili a sedli znovu na svá místa. Až na jednoho. Když pán  po hodině plážovým krokem dokráčel a průvodkyně se ho jala v mezích normy peskovat za zdržení, jen se usmál a zahlaholil: „To jste měli ještě štěstí, minule v Salzburgu na mě čekali dvě hodiny".  Zatímco ženská část kroutila hlavou, mužům začala svrbět dlaň.

Flegmoši

Bývají to většinou starší mužové, kteří byli manželkami donuceni vyměnit klid své zahrádky, hospůdky nebo posezení s prutem u řeky za nesmyslné prolézání zřícenin, zatuchlých katakomb a hradů, které jsou všechny stejné a bolí z nich nohy. Navíc v zemi, kde lidem nerozumí ani slovo a  pivo stojí za starou belu. Nutno ale říci, že si nestěžují, na nic se neptají, jsou dochvilní  a sdílí svůj osud  s myšlenkou, že všechno má svůj konec a oni se vrátí tam, kde je jim nejlépe.

Bylo to  v Avignonu, když mi zase jednou osud přihrál Nasírače. Tehdy rozhodla značně nervózní  průvodkyně, že půjdeme dotyčného hledat. Rozdělila mužskou část do dvojic a vyslala nás, "pátrače", projít město. Byl mi přidělen pán, mohu snad říci pro představu, velmi typově podobný našemu prezidentovi. Akcentem  i chůzí. Jakmile jsme se vzdálili z dohledu průvodkyně a narazili na první lavičku, prohlásil hluboký hlasem: "Pane kolego posaďme se." Trochu mne to vyvedlo z míry, ale posadil jsem se. "Zakuřme si," a nabídl mi cigaretu. "Já jsem Pepa." Představil jsem se také a opětoval jsem mocné stisknutí dlaně. Se slovy: "Napijme se," vytáhl z kapsy placatku a valašská slivovice zavoněla Provencí. Když jsme dokouřili a dopili, Pepa se zvedl a prohlásil: " Snad jsme se už nahledali dost," a pak se klidným krokem vydal zpět k autobusu a ke své drahé polovičce.

Prudiči

Jsou to účastníci obého pohlaví, kteří mají neustále dojem, že za své peníze nedostávají odpovídající služby.  Průvodcovské, ubytovací či jakékoliv jiné. Někdy jsou to ale i prudiči od přirození. Nutno podotknout, že nemám na mysli ty, jejichž připomínky jsou oprávněné. Tihle si naopak stěžují, že padací most není dost padací, zřícenina dost zřícená,  "kyselo je moc kyselý" a "bramborák moc bramborovej".

Francouzi si s předpisy nikdy moc hlavu nelámali a dávají spíše přednost svému "Savoir vivre" tedy umění žít. To se týká například i způsobu stolování. Všechno je v pořádku,  dokud se neobjeví český hygienický kontrolor na penzi. Jednou při snídani, když jsme čtyři seděli u stolku, který byl spíše kavárenský než restaurační, vytáhl výše zmíněný penzista svůj mini svinovací metr zavěšený na klíčích a jal se přeměřovat stolek. Když zjistil jeho délku šťastně se uchetl a se slovy: "Já to tušil" přivolal průvodkyni. Následovala zdrcující přednáška o tom, kolik má mít takový stůl rozměr s požadavkem o okamžitou nápravu. Průvodkyně, až po chvíli pochopila, že nejde o nějaký černý humor a obrátila se na obsluhu. Následovala ta klasická grimasa, kdy Francouz svraští čelo, odfoukne a rozhodí rukama. Takže nic nebude.  Prudič se tedy zvedl a za nadávek na francouzské pohostinství  demonstrativně odkráčel. My pak měli více místa a kávy.

Aktivní blbci

Tito lidé způsobují situace, které uvádějí především průvodkyně do mrákot, a  jejich náprava  bývá někdy složitá. Navíc bývají bohužel velmi agilní.

 Tehdy jsme nějak chvátali.  Kvůli domluvené exkurzi v jednom vinařství, musela, proběhnou snídaně a odjezd z hotelu, velmi rychle. Naše průvodkyně měla ještě ráno nějaké zařizování a tak požádala, jestli by se někdo z nás nepostaral o hladký průběh. Přihlásil se člověk, který mi byl hned podezřelý. Lidé, kteří mají ve svrchní kapsičce saka tři propisovačky, jsou většinou buď průvodčí, nebo magoři. A tenhle průvodčí nebyl. Co by tam taky dělal. Poté co ráno oběhl s halekáním všechny pokoje, sešli jsme všichni ve foyeru  a vydali se pod jeho velením na snídani. Sice mu někteří z nás říkali, že místnost označená für den deutschen Reisebüro  nebude pro nás, ale odbyl nás slovy, že jen zdržujeme.  Nevím, jestli těm Němcům, kterým jsme tu jejich snídani sežrali, dali ty naše croissanty a džem, vím jen, že šarmantní majitelka hotelu byla "divně tichá a zádumčivá". V ten moment ale ještě netušila, že náš dočasný vedoucí zájezdu při své ranní aktivitě zapomněl, že chladí v umývadle své dva Budvary. Vytopený pokoj znamenal, že není kam spěchat. Exkurze s degustací vína byla ztracená.

Jedinci s paranormálními schopnostmi

Nevěděl jsem jak je  nazvat, ale jsou to lidé, nad kterými zůstává rozum stát. Komunikují způsobem, o kterém běžný člověk nemá ani tušení. Pravděpodobně nějakou kombinací hypnózy a sugesce.

Bez urážky, ale takhle jsem si vždycky představoval prvorepublikovou domovnici na nedělní procházce. Korpulentní a neskutečně ukecaná starší paní z Žižkova. Prostě Pražanda se vším všudy. Já se francouzsky nedomluvím. Vím jak pozdravit, poděkovat,  jak si říct o kafe a ještě pár slovíček. Sice pokusy byly.  Když jsem si ale někde přečetl, že je holé šílenství zkoušet se naučit jazyk, kde se místo osmdesát řekne čtyřikrát dvacet,  tak jsem to vzdal. Ale k věci. Jendou jsme se  potkali s výše uvedenou paní v jedné bageterii a já ji pomohl s nákupem.  Poté co jsem prodavačce řekl "mersí"  a "o revoár" nabyla Žižkovanka dojmu, že francouzština je mou druhou rodnou řečí a tuto novinu rozhlásila po celém autobusu. Těžko se mi pak vysvětlovalo, že tomu tak není, když mne někteří požádali o pomoc třeba s jídelním lístkem. Neuvěřili a já vypadal jako nafoukaný idiot.

Ale to jsem odbočil. Náhoda tomu opět chtěla, když jsem se sešel s Žižkovankou v jedné obchodní pasáži. Zatímco mne zaujala Francouzka za pultem, paní si prohlížela galanterní zboží. Byla bezradná. Ale jen okamžik. Pak se spustil kulomet: "Slečinko, prosím vás, já bych chtěla takový ty sponečky do vlasů na zaklapnutí.... a nějaký delší zelený!" Při tom mocně gestikulovala. K mému obrovskému překvapení blondýnka sáhla za sebe a vytáhla zelené delší sponky do vlasů na zaklapnutí. Pochybuji silně, že ta prodavačka uměla česky, ale teoreticky to možné je. Ovšem to, co se stalo u Vítězného oblouku v Paříži, už normálně vysvětlit nejde. Měla tam proběhnout nějaká vojenská přehlídka. Policisté obstoupili celý Oblouk a turisté byli usměrněni do patřičné vzdálenostI. My jsme měli odjíždět za chvíli k Montmartru a přehlídka pořád nezačínala. Zase stejná dotyčná se vecpala k dvoumetrovému francouzskému policajtovi. Bylo na něm vidět, že prožití neděle si představoval úplně jinak a o komunikaci s cizinkou moc nestál. Ale paní začala: " Pane policajt, víte my sme tady na zájezdu, za chvíli vodjíždíme, a kdy to teda jakože začne ta přehlídka?" Policajt se na babu podíval shora jako kobra na myš, vyhrnul si rukáv a na hodinkách ukázal malíčkem na pětku. A já jen s otevřenou pusou zíral na ten boží zázrak.

Takže to byla malá ukázka týpků, se kterými se můžete, ale spíš dozajista potkáte na zájezdu, kterému se říká poznávací. Určitě vám zpestří cestu za památkou nebo přírodními krásami. Jestli to bude zpestření zábavné nebo hororové to už musíte nechat osudu. Protože rodiče a účastníky zájezdu si člověk nevybírá.

V článku byly použity citace z večerníčku "Krkonošské pohádky" a z epizody "Studna" ze seriálu  "30 případů majora Zemana". To jen pro případné prudiče.