Bojové písně byly a jsou součástí každé armády. Zvedají morálku a odhodlanost. Tato je ale spojena s jednotkami ponuré pověsti a zpívá se někde i dnes.
Vznikla v roce 1939 a složil ji pilot Erich Schlecht pro své kamarády. Neměl hudební vzdělání a nebyla proto ani zapsána do not. Toho se ujal až profesionální hudební mistr Teichmann a složil i instrumentální podobu. Tehdy se ale ještě jmenovala Bombenfliegerlied a zpívali ji piloti bombardovací Legie Condor.
O pár let později si ji ale přivlastnily zcela jiné jednotky. Stala se oblíbenou písní neblaze proslulých Waffen SS. A se změnou slov přišla pochopitelně i změna názvu. Teď už to byla Teufelslied - Ďáblova píseň. O její popularitě svědčí i to, že jak německá armáda postupovala a následně ustupovala, měnila se i slova. Zpočátku se v ní zpívalo o březích Volhy, později v roce 1945 o řece Oder (Odra) na polsko- německých hranicích.
"SS pochoduje v nepřátelské zemi,
.A zpívá ďáblovu píseň.
Na břehu Volhy stojí střelci,
A střely tiše bzučí.
Nás nic nezajímá,
A celý svět nás může
proklínat, nebo chválit,
Nás to těší stejně.
Kamkoli jdeme, vždycky jen vpřed! "
,A ďábel se jen směje,
Ha, ha, ha, ha, ha! Ha, ha, ha, ha, ha!
Bojujeme za Německo,
Bojujeme za Hitlera,
Rudí nikdy nebudou odpočívat"
Spolu s tím, jak se rozšiřovala německá říše, byly zakládány " národnostní" jednotky SS, které na melodii Ďáblovy písně skládaly texty ve vlastním jazyce. Tak vznikly mutace Dánská, Norská, Lotyšská, Estonská (5. tanková divize Wiking) a Francouzská (33. Waffen Grenadier divize SS Charlemagne).
Norové v ní oslavují vikingské bojovníky, Lotyši připomínají tři zlaté hvězdy jako symboly svobody své země a Estonci zase přísahají bojovat za Estonsko do posledního muže. Ve všech těch textech se ale odráží odhodlání bojovat proti komunismu, proti "rudému moru". Jediní Francouzi "překvapivě" hrozí zaťatou pěstí buržoustům.
Ale s koncem války neskočila historie Ďáblovy písně. Nejdříve se jí oficiálně ujala Francouzská cizinecká legie. Pod názvem "La Légion marche vers le front" a pozměněným textem si ji zpívali legionáři jistě s chutí. Zvláště pak, když značnou část spolubojovníků tvořili bývalí příslušníci Waffen SS.
Druhým státem, který se nerozpakoval zařadit skladbu do armádního repertoáru, byla Brazílie. Zpívají si ji příslušníci Pěší parašutistické brigády.
Mimo armádu pak byla velmi oblíbená v ukrajinské vlastenecké organizaci Kharkiv (Charkov)
Jsou písně spojené s určitou osobností a "prohřešily" se jen tím, že je měli určití lidé rádi. Když se odsoudil Stalinův kult osobnosti, byla Sulika na indexu. Stejně tak komunisté neměli rádi Masarykovu Ach synku synku. Ďáblova píseň je z jiného soudku, černě vysmoleného. A ani změna textu nijak neskryje to, že Cizinecká legie nebo brazilská armáda jejím užitím vzdává poctu. Skladateli zcela určitě ne. Pevně doufám, že jen bojeschopnosti a odvaze německých vojáků a ničemu jinému.
Píseň cizinecké legie
