Kameňák z nejtvrdší žuly

Všichni je znáte. Jsou drsné, není jim  nic svaté, jsou absurdní a někteří je nestráví ani za týden. Prostě kameňáky.

Potkali jsme se v kavárně. Dopoledne se ještě muchlovalo s ránem, vzduch voněl po nočním dešti a většina stolků teprve čekala na první holčičí lokty a tablety. Napil se kávy, zapálil  Zippem cigaretu a řekl:

"Znám jeden novej. Chceš ho slyšet?".

"Jasně, povídej".

" To takhle sedí chlap u baru a láme do sebe jednu kořalku za druhou. Když už je úplně ožralej a chce jít domů tak zjistí, že se nemůže zvednout. Zkusí to ještě jednou. Nic. Skácí se teda z barový stoličky na zem a začne se plazit domů. Doma se svlíkne, doplazí se do ložnice a vleze potichu do postele, aby nevzbudil manželku. Ráno ještě spokojeně leží, když se do ložnice vřítí vzteklá polovička.

"Tys ale musel včera vypadat"

"A proč jako? Byl sem v  pohodě."

"V pohodě? Teď tady byla barmanka a říkala, že sis u nich zapomněl vozejk."

Vyhrkly mi z očí slzy.

"Tak tenhle je fakt hustej".

Zaplatili jsme kafe a vydali se každý za svým. Já pěšky, on na svém vozíku. Motorka, řidič co nedal přednost a nohy přestaly po havárce fungovat. Život poznamenaný neštěstím se dá žít dvěma způsoby. Buď se v tom neštěstí utopit, nebo plavat dál. Tenhle kluk to nemá v tom svém životě lehké, ale určitě nechce lítost. Chce normální zacházení, chce vyprávět vtipy, co někteří nestráví ani za týden.