O jedné nekorektní převýchově

Následující řádky prosím neberte jako inspiraci či dokonce návod k nějakému  neuváženému činu. Zákon je zákon a každý občan je povinen jej dodržovat.

Můj kamarád Zdeněk bydlí v domečku se zahrádkou. Bydlí tam od narození a po smrti rodičů i se svou manželkou a dcerami. Jak se říká je to rodák, starousedlík. Už je to dost let, co se stalo, že letitá paní ze sousedství odešla na věčnost a jelikož nemajíc potomků, přešel její malý domek na stát, na město. To pak  vyřešilo tíživou situaci jedné rodiny a domek jim poskytlo. Zdeněk z toho měl zpočátku velkou obavu, ale nutno říci, že to byla rodina spořádaná. Už jen proto, že otec měl řádné zaměstnání a manželka udržovala domácnost i děti v čistotě. Proto bylo soužití obou sousedů v naprostém pořádku. Soused David pravidelně kupoval od mého kamaráda víno a ženské zase řešily co uvařit k nedělnímu obědu.

Problém ovšem nastal, když si Davidovi synkové našli novou zábavu. Spočívala v přehazování všeho, co se nehodilo na Zdeňkovu zahradu. Ten to zpočátku považoval za náhodu související s nějakou dětskou hrou a trpělivě odnášel věci do popelnice. Když se mu ale pod nohama, za smíchu sousedovic chlapců,  rozprskla sklenice od okurek a mezi ředkvičkami našel, nejen plechovky od májky, ale i  skelet z kuřete,  usoudil,  že to sice hra je, ale na  jeho nervy. Vydal se tedy za Davidem problém přehazovačů řešit. Ten se za své potomky omluvil a ujistil Zdeňka, že srovná nápravu. Týden se nic nedělo, pak ale na rybízu přistála pneumatika z jízdního kola,  mezi sazenicemi jahod zářily papíry od nanuků a Zdeněk šel za Davidem znovu. Tentokrát se chopila řešení problému Davidova manželka Darina a přitvrdilo se. Křik byl slyšet až k sousedům a padalo něco o zmalovaných prdelích. Těžko říci jestli k fyzickému trestu přistoupila, ale přehazování skončilo. Na čtrnáct dní, Starý děravý kýbl, pecky od švestek a dokonce krabice od mixéru dominovala jednomu ze záhonků.  Tentokrát ale Zdenek za Davidem nešel. Odpoledne, když si kluci hráli na ulici, si je zavolal  k sobě  a řekl: "Teď vám ukážu něco, co jste ještě neviděli."  Pak vynesl ze zádveří špalek na sekání dřeva a sekyru. Levačkou chytl tomu nejstaršímu ruku a strčil ji na špalek, zatímco v pravačce třímal sekyru. "Poslouchej, ještě jednou k nám něco přehodíš a víš, co se stane."

Od té doby už nemusí sbírat na své zahrádce odpadky, David si k němu chodí dál pro víno a ženské se baví co navařit k nedělnímu obědu. Prostě takové dobré sousedské soužití. A že se k němu dospělo  drsnou cestou? Na to se dnes už nikdo neptá. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby rušení svého soukromí oznámil na městský úřad. Vím ale stoprocentně, že  kdyby Davidovu rodinu začali řešit nějací sociální úředníci,  byl by s tím sousedským soužitím amen.

V souvislosti s tímto Zdeňkovým, pro mnohé nepřijatelným řešením, jsem si vzpomněl na svá školní léta, kdy pohlavek od učitele nebyl nic neobvyklého. My věděli za co je a nikoho nenapadlo běžet domů a na toho pedagoga žalovat.  Doba se změnila a pohlavkovat žáky si dnes už nikdo nedovolí. Mnohdy by ale takový "špalek" nebyl na škodu.