Dva obyčejné nápisy

Ty dva nápisy od sebe dělí 23 let. Nemají spolu žádnou souvislost. Jen vypovídají o dvou pohnutých dobách.

Když jsem jako kluk poprvé navštívil Drážďany, fascinoval mě na jednom domě neumělý nápis v azbuce. Nějaký sovětský voják napsal v roce 1945  křídou na zeď "Zděs min nět". A i když byla ta křída nahrazena barvou, byl jsem najednou na pár vteřin pocitově v tom pětačtyřicátém a v klučičí hlavě proběhlo, jak ten voják opatrně procházel každé patro a nakonec pro ty, co šli po něm, nechal vzkaz.  

Vždycky, když jsem se pak v životě setkal s nějakým pomníkem vzdávajícím hold rudoarmějcům, vzpomněl jsem si na ty Drážďany. Ten obyčejný nápis byl pro mne emočně daleko významnější, než všechny do mramoru vytesané monumenty.

Letos je kulaté výročí sovětské okupace. Bude se to probírat ve všech médiích, budou se  pořádat setkání pamětníků. Ale pro mladé je ta doba stejně vzdálená, jako byla pro mne tehdy ta nacistická.

V našem městě zůstal jeden vyrudlý nápis. Komunisté jej nechávali pravidelně přetírat, ale ti, co to prováděli, vždycky "sabotérsky" zvolili takovou barvu, že ji větší déšť smyl. Po revoluci se s ním tržní hospodářství vypořádalo po svém. Pokrok nejde zastavit, ale někdy je pár slov na zdi smysluplnějších než všechny ceremoniály dohromady. O reklamě na nějakou televizi ani nemluvě.