O jednom vrahovi a soudu, který porušil zákon

Historii lidstva provází dilema jak přistupovat k určitým činům člověka. Jestli striktně dle zákona, nebo z pohledu lidského či morálního.

Psal se rok 1770 a ve městě Bordeaux  zabil jeden řeznický pomocník svého mistra. Občas se to stává i dnes, že v někom bouchnou saze a řeší to ručně, stručně. V tom Bordeaux  to bylo ručně dvanáct ran vykosťovákem. Pachateli se možná na chvíli ulevilo, ale  jeho osud byl zpečetěn. Nikam neprchal, jenom počkal, až si pro něho přijdou. Dnes by za tu vraždu v afektu dostal čtrnáct let, a kdyby se prokázalo, že ho nadřízený permanentně šikanoval, tak deset a po šesti by mohl být doma. Tehdy ale byla jiná doba a vražda byla prostě vražda. 

Soud s dokazováním neměl problém a chlapa odsoudil k ne zrovna příjemnému trestu, lámání kolem. I když bylo 18. století, stále se tato procedura používala a měla u diváků značnou oblibu. Dnes si stačí zapnout televizi, tehdy za tím museli diváci na popraviště. Ale co takové lámání kolem obnášelo. Odsouzenec byl připoután za ruce a nohy ke dvěma na zemi položeným fošnám a kat mu pak kovovou tyčí lámal kosti. V rozsudku pak bylo přesně určeno, jestli to má být lámání shora, nebo odspodu. Shora přišla první rána z milosti na krk a zločinec to měl za sebou. V případě toho řeznického pomocníka  bylo nařízeno lámání odspodu. Postupně se lámaly nohy pod a nad kolenem a ruce pod a nad loktem.  Poslední, devátá rána směřovala na hrudník. Pak byl odsouzenec jako hadrová panenka vpleten do loukoťového kola, kolo nasazeno na kůl a ten vztyčen na popravišti pro výstrahu. Na mnoha dobových obrazech jste se s tím jistě setkali. Proč nedostal vrah v tomto případě poslední ránu na krk, ale na hrudník mělo svůj účel. Francouzské zákonodárství totiž dávalo odsouzenci jakousi poslední "boží" šanci. Když třetího dne po popravě přišel kat ke kůlu a zjistil, že odsouzenec ještě žije, byl dotyčný omilostněn. Všichni věděli, že je to zcela nepravděpodobné, ale bylo dáno boží vůli za dost.

A tak se i stalo. Třetí den kat přišel, šťouchl klackem do vpletence, a když zjistil, že to má za sebou, byl rád,  že se s ním nemusí víc pachtit. Takový nebožtík pak zůstal na svém místě do té doby, než se o jeho tělo postarali ptáci a počasí. Nebo nějaký zloděj. V té době se totiž velmi rozmohlo zcizování čerstvým mrtvol a to tak, že úřady musely pohrozit dlouholetým žalářem. Pro lékaře zdroj poznání, pro některé podnikavce zajímavý zdroj příjmů. Snad proto, aby ušetřil, vypravil v noci jistý bordeauxský doktor na popraviště sám a mrtvolu si odvezl tajně domů. Když se pak chystal k pitvě, zjistil, že nebožtík až tak nebožtíkem ještě není.  Nebylo by jistě nijak náročné dokončit katovo započaté dílo, ale lékař se rozhodl, pokusit se tu hromadu polámaných kostí dát zase do kupy. Ošetřil mu rány a o zcela nemohoucího se i měsíce staral. A  podařilo se. Řeznický pomocník začal po několika měsících zase chodit a dokázal se i sám najíst. Dokázal ale i něco jiného. Spočítat si, jakou dostane  odměnu, když udá svého doktora, lupiče vlastní "mrtvoly".  Vypravil se tedy k soudu, aby udal a vyinkasoval patřičný obnos. Když soudce uslyšel příběh o vyléčeném popravenci a doktoru,  lupiči mrtvol, nejdříve tomu vůbec nechtěl věřit. Pak ale okamžitě nechal zatknout doktora a překvapenému řeznickému pomocníkovi nejenže nevyplatil odměnu, ale šoupl ho po zámek. Komise, která pak celý případ projednávala, byla z jednání toho vyléčeného vraha tak zhnusená, že bez váhání nařídila okamžité zopakování popravy. Lékař vyvázl "jen" vypovězením z města.

Tak byl v roce 1770 ve městě Bordeaux soudem porušen zákon milosti. Dnes je jiná doba a do kola se nikdo vplétat nebude. Stejně jako se nebude porušovat zákon z nějakého morálního hlediska. Pokud některý soudce zákon poruší, tak je to ze zcela jiného důvodu. O tom by mohli mnozí povídat.