Náklady na údržbu a provoz staveb Lednicko-valtického areálu jsou jistě značné a je jen otázka priorit a finančních možností, jak se vypořádat se stavem, který je v některých případech značně tristní. Ve Valticích se toho v posledních letech díky přispění evropských fondů podařilo docela dost. Barokní divadlo nebo zámecká jízdárna se po dlouhých letech dočkala rekonstrukce a jistě je to dobře. Snad ale časem dojde i na dosud opomíjenou stavbu „ukrytou“ na konci valtického parku. Je jí grotta zvaná též Peklo.
Vznikla spolu s dalšími drobnými stavbami na konci 18. století, jako součást anglického parku. Její pravděpodobný tvůrce byl skvělý rakouský architekt Isidor Canevale(1730-1786). Do nevelkého návrší zakomponoval umělou jeskyni křížového půdorysu a nad ní vyhlídkový gloriet. Ten už tam bohužel nestojí. Odhalil by nám možná tajemství skrývající se pod ním. Na samotné grottě, je totiž jedna zarážející skutečnost. Zatímco se u ostatních umělých jeskyní jedná o romantické ztvárnění podzemních prostor s volnou dispoziční koncepcí, v případě valtické grotty je to jinak. Zde je dodržována jakási přísná souměrnost a geometrický řád. Kolem kruhové centrální části je vedena chodba s třemi průhledy a s trojúhelníkovými nikami, jejichž tvar je přenesen na fasádu ve formě pilířů. Chodba prochází kolem celé stavby a končí menší částečně uzavřenou opět kruhovou místností. A aby toho nebylo málo, čtyři prostupy (vchod a průhledy), jsou přesně orientovány do světových stran. I když je interiér grotty silně zdevastován, připomíná i dnes svým dispozičním řešením spíše jakousi antickou svatyni. Možná pak nepřekvapí fakt, že za pozdější vlády silně katolicky založeného Jana I. z Lichtenštejnu byly všechny drobné stavby, například Čínský pavilon i gloriet nad grotou, odstraněny. Dnes se dá už těžko zjistit, jak vypadal interiér grotty a k jakému účelu vlastně sloužila, každopádně by si zasloužila důstojné začlenění mezi ostatní, i když honosnější objekty Lednicko- valtického areálu.
