Jak jsem kupoval slaninu aneb Učitelka za pultem

Při nakupování v supermarketu sice není nějaká velká legrace, ale většinou ani nehrozí hluboká deprese. Občas se ovšem stane, že nevíte, jestli se smát, nebo zaplakat.

Včera jsem zase kuchtil. Teda chtěl jsem kuchtit. Spaghetti carbonara. Prostě špagety po uhlířsku. Nevím, co by mi navrhl pan Babica, ale já tu anglickou skutečně potřeboval. Nejdřív jsem měl v úmyslu zaběhnout k řezníkovi, ale protože bylo třeba nakoupit ještě jiné ingredience, zase jsem skončil v tom našem modrožlutém supermarketu. Slanina vypadala dobře a já požádal paní za pultem o dvacet deka. Už se chtěla vrhnout na nakrájené plátky, ale zarazil jsem ji a upřesnil objednávku na dvacet deka v celku.

Vystartovala dozadu a přinesla flák uzeniny se slovy: "Jak to chcete?" 

Poněkud mne tou otázkou vyvedla z míry. Takhle se  obvykle ptá moje kadeřnice a stejnou otázku prý pokládají i dívky v jistém podniku za městem. 

Pokrčil jsem rameny: " No těch dvacet deka," a  neodpustil si poznámku k její profesionalitě. 

" Pane, já nejsem profesionálka, já jsem bývalá učitelka. Tak kolik toho mám uříznout," zvolala s úsměvem. 

Nechtěl jsem to nějak hrotit, tak jsem jen naznačil rozměr mezi palcem a ukazovákem. Odhadl jsem to takřka na gram přesně. 

"Nám dvěma by to spolu šlo. Vy byste ukazoval a já řezala," řekla při balení ta přeškolená pedagožka. 

A musím přiznat, uřízla to fakt hezky, tak nějak intelektuálně.