Moje Brno - historky takřka z podsvětí - část první "Nález"

Když někde žijete pár let, může to být pro vás hororová záležitost, jízda jako na tripu nebo taky láska na celý život. Tohle všechno pro mne znamená Brno.

Nález

V Brně nikdy tramvaje nejezdily. Tam jezdí a vždycky jezdit budou jenom Šaliny. Cestování šalinou bývalo při nočních návratech veselé, v pátek odpoledne zdrcující a někdy také přinášelo různá překvapení. Tehdy to byla tuším naše pozdní jízda z Lužánek, z fotbalového utkání Zbrojovky. Seděli jsme v takřka prázdném voze a už jsme se chystali vystupovat, když si kolega všiml opuštěné igelitky. Ležela tak nějak smutně pod jedním sedadlem. "Neboj, tebe tady nenechám," řekl kamarád a  jal se okamžitě zkoumat její obsah. V hnědém papíru se tam rozvalovala  játra. "To jsou telecí,"  prohlásil s výrazem zkušeného pracovníka řeznictví.  Nutno podotknout, že v době socialismu to byla surovina žádaná a tudíž úzkoprofilová. Podle jiskry, která se objevila v jeho oku,  bylo jasné, že navštívit oddělení ztrát a nálezů rozhodně nemíní. Osud jater byl zpečetěn. I ostatní přivítali nález s nadšením a začali se dohadovat, jak ta játra ukuchtí. Nějak jsem neměl chuť se této kulinářské akce zúčastnit, a když jsem je opouštěl, byl jsem častován různými posměšky. Říká se ovšem, že kdo se směje naposled,  ten se směje nejlépe. A mně ten smích pak vydržel docela dlouho.

 Jsem přesvědčený, že to telecí játra byla, a že ten hnědý papír pocházel z masny. Jsem si ale také stoprocentně jistý, že když si ti gurmáni druhý den v Brněnském večerníku přečetli, že v Brně vraždil nějaký psychopat a odnesl si s sebou i některé orgány oběti, smích je dozajista přešel.