Moje Brno - historky takřka z podsvětí - část druhá "Burza"

Když někde žijete pár let, může to být pro vás hororová záležitost, jízda jako na tripu nebo taky láska na celý život. Tohle všechno pro mne znamená Brno.

Burza

V Brně fungovala burza už v době hlubokého socialismu. Neměla ovšem podobu té vyhlášené newyorské, makléři se zde z propadu akcií nezasebevraždili a už vůbec nesídlila v nějaké honosné budově. Nacházela se v parku pod Janáčkovým divadlem a neobchodovalo se tady se zlatem ani s galony ropy. Nejžádanější komoditou  byly  černé placky, kterým se obecně říká, vinily. Nabídka elpíček i singlů byla pestrá, a protože v běžných obchodech to byly tituly nedostupné, prodejci si na nezájem fandů hudby nemohli stěžovat. Je pravda, že se občas objevila i nějaká rarita v podobě krokodýlí čelisti nebo husarské šavle, ale to byly výjimky. Desky, které doputovaly různými cestami ze západu, se zde nabízely z dnešního pohledu za docela horentní sumy. Běžná cena byla 300 Kč za LP, což v té době představovalo 100 piv.  A tak jsme šetřili, chodily na brigády a jednou za čas si nějakého toho svého oblíbence koupili. Ale také  jsme vyráželi jen, jak se říká, na čumendu a brali  se zbožnou úctou do ruky třeba poslední titul Pink Floyd.

Pravidelnou "atrakcí" burzy byl příjezd veřejné bezpečnosti, po kterém  následoval  zběsilý úprk prodejců i těch co draze nakoupili.

Chtěl jsem si tehdy koupit Velvet Underground, tu desku s banánem Andyho Warhola,  ale náhlý zásah  VB a konec burzy znamenal, že tentokrát z toho nic nebude. Z prázdných papundeklovým futrálem a zklamaný jsem se vydal do centra. Na schodech k divadlu mi zastoupili cestu dva příslušníci. Nevěřitelná kopie z filmu Svatba jako řemen. Zatímco ten starší mlčel, "Pucholt" to vzal zostra.

" Co jste tady dělal!?"

"Nic"

"Nebuďte drzý. Vy jste nakupoval!"

"Nenakupoval"

"A co teda máte v tom obalu!?"

"Nic"

Otevřel jsem obal a ukázal to nic.

"Tak jste prodával!“

"Neprodával"

"A na co máte teda ten obal!?"

"Na desky"

"Tak vidíte"

"Co?"

Zřejmě to toho  staršího policajta přestalo bavit a tak nám do našeho duchaplného rozhovoru skočil.

"Máte občanku?"

"Mám"

Podal jsem mu ji a on v ní začal listovat.

"Vy nejste z Brna a nemáte v občanském průkazu ani razítko zaměstnavatele. Jak to vysvětlíte?"

" Já tady studuju"

"Pucholt" to vzal znovu do ruky.

"Tak předložte nějakou průkazku"

"My průkazky nemáme"

"Tak co máte?"

"Index"

"Tak ho předložte"

"Nemám ho u sebe"

"Tak to si vás budeme muset prověřit. U nás!!!“

"Pucholt" se tvářil, jakoby dopadl největšího zloducha států RVHP. Starší ale chytl  kolegu za rameno a odtlačil ho kousek  stranou. 

" Poslouchej Zdenku, za chvíli nám končí služba. A za hodinu začíná fotbal. Než ho prověříme a sepíšeme, bude poločas pryč."

"Pucholt" byl  z toho zklamaný a očividně smutný.

"Tak pro tentokrát to vyřešíme napomenutím. Ale jestli se to bude opakovat, tak vás to bude hodně mrzet!"

Ani mi nezasalutovali a odkráčeli. Ale já jsem byl v tu chvíli rád, že i brněnští policajti občas musí na fotbal.