Pás pro necudné manželky

Tento vynález, spojovaný s rytíři a jejich křížovými výpravami, se stal kuriózním a vděčným exponátem mnoha muzejních sbírek.  Jak to ale s tím hlídačem počestnosti ve skutečnosti je.

Normandský vévoda Rohemund se probíral akčními letáky a pak znechuceně odhazoval vlezlé nabídky zlevněných volských  žaludků i drátěných košil pod stůl. Jeden reklamní pergamen jej však zaujal. Vatican travel nabízela poznávací zájezd do Jeruzaléma. Měla to být "zábavná cesta cizími krajinami, při které lze poznat mnoho nových přátel z celé Evropy, zabíjet beztrestně pohany, získat jejich pohanský majetek a hlavně také zaručenou vstupenku do nebe". Rohemund  zajásal. Byl rozhodnut za tímto malým dobrodružstvím okamžitě  vyrazit. Jediné, co mu trochu kazilo náladu, byla představa, že doma nechá svoji choť vévodkyni, která není zrovna povahou jeptiška. Ale i na tento problém se brzy našlo řešení. Vévoda opatřil pro manželku luxusní módní doplněk.

Ne, tak tohle se určitě nestalo. Nejen proto, že v tom hlubokém středověku neexistovaly reklamní letáky a cestovní kanceláře. Ale ani zařízení, se kterým by šlechtična harašila, jako plechovka a manžel mohl s klidným srdcem vyrazit na služební cestu.

Nejstarší kresba a tedy fyzicky uchopitelný důkaz toho, že něco jako pás cudnosti mohl existovat, pochází až z roku 1405. Objevuje se v díle Konráda Kyesera z Eichstättu -  Bellifortis, příručce o válečném umění a obrazové sbírce různých kuriozit. K obrázku je přidán popis: Toto jsou tvrdé železné kalhoty florentských žen, které jsou zavřené v přední části. Vzhledem k tomu, že je tento předmět ve vojenské publikaci, mohlo by se jednat o mučící nástroj nebo také jako ochrana před znásilněním. Ale  historiky je považován jen za Kyeserův pokus o humor.

Od 16. století se již pás cudnosti objevuje na mnoha dobových ilustracích i rytinách. Z vyobrazení je ale zřejmé, že slouží pouze jako zdroj zábavy a nikdo toto zařízení nebral vážně. Na obrázku se manželka navlečená do  kovových kalhotek loučí s odjíždějícím manželem, přičemž za postelí čekají s náhradním klíčem dva milenci. O manželově naivitě i hlouposti také svědčí oslí uši na jeho klobouku. Ještě, že se dnes takové klobouky nenosí. Mnoho oslíků by bylo bez uší.

Jak je to ale s těmi fyzicky existujícími pásy cudnosti? Například s tím, který je vystaven v londýnském Science Museum?  Většina vědců se domnívá, že tento i většina dalších byla vyrobena daleko později než ve středověku, nikdy nebyly používány a slouží skutečně jen k pobavení. Ale do našich zkreslených představ o jeho temnotě zcela zapadají.

Přestože byla většina pásů cudnosti vyrobena až 18 a 19 století, přestože je jejich praktické použití z hygienických i jiných důvodů zcela vyloučeno, mýtus o rytířích a pásech cudnosti je stále živý. Profesor Albrecht Classen to vysvětluje tím, že tento předmět spojuje sex a fantastické představy. Obojí lidé milují a vyhledávají. Důkazem je i nabídka některých sexshopů. Tyto sice jako reálná ochrana před nevěrou neslouží, ale legraci si s ním mnozí určitě užijí.