Jak jsem projektoval nevěstinec

Zakázky, které vás v životě potkají, mohou být různé i hrůzné. Ale na tuto jsem se vyloženě těšil….              

A těšili se na ni i zedníci, elektrikáři a další všemožní řemeslníci, kteří se na stavbě měli podílet. Když se totiž instalatéra někdo zeptá, na čem zrovna dělá a on řekne, že montuje sprchy v bordelu, tak to zní určitě zajímavěji, než kdyby to stejné dělal v nějaké ubytovně pro Ukrajince. A možná má také představu, že mu bude pro pivo běhat nějaká vnadná sociální pracovnice nahoře bez. Což je bohužel představa mylná.

Jestliže po vás někdo bude chtít vyprojektovat atomovou elektrárnu a vy o tom prdlajs víte, moc daleko se nedostanete. Obdobnou šířku vědomostí jsem měl i já v případě nevěstince. Byl totiž začátek  devadesátých let a takovýto druh provozoven čněl v plenkách. Profesionální hrdost mi ovšem nedala přiznat, že jsem viděl podobný dům v sousedním Rakousku jen zvenčí a další informace nabyl  maximálně z filmu, typu "Anděl s ďáblem v těle". 

Věděl jsem ale, že ten barák musí mít dvě věci. Samozřejmě pokojíky, ale hlavně  tyč. Na tu jsem se tehdy, nevím proč, upnul. Rozčlenil jsem tedy bývalou vilu na několik šmajchlovacích kabinetů, další místnosti potřebné k provozu a začal pátrat po tyči. Nevěřili byste, jaký byl v té době problém sehnat bytelnou nerezovou rouru a pak ji upevnit tak, aby se s motajícím děvčetem nezřítila, nezpůsobila pracovní úraz a majiteli újmu na zisku. Všechno ale nakonec dopadlo dobře a k všeobecné spokojenosti.

Po nějaké době jsem pak potkal svého majitele "penzionu" a samozřejmě se zeptal na fungování jeho, dle mého mínění, lukrativního podnikání. Zdál si mi ale tentokrát nezvykle zasmušilý.

První náznak, že s provozem  to bude v našem regionu divočina, nedal na sebe totiž dlouho čekat. Dolní Rakousy nejsou Bavorsko a klientela podle toho také tak vypadala. Vrcholem všeho byl příjezd dvou rakouských chasníků na traktoru, přičemž dopravní prostředek plně odpovídal jejich naturelu. Možná by to ocenil Emir Kusturica, ale majitel by raději přivítal jiné hosty i značku vozidla.  Dívky pracující v této "živnosti" snesou docela dost, ale všechno má svoji míru. Byla jen otázka času, kdy začnou z podniku prchat a své zkušenosti si nenechají jenom pro sebe.

Když mi majitel za nějaký čas zatelefonoval a chtěl, abych mu navrhl rekonstrukci jeho koupelny, sešli jsme se a probrali možná řešení.  Pak ho napadlo, že spolu uděláme kontrolu provozovny. Musím upřímně  přiznat, že jsem byl docela zvědavý, jak ten jeho business funguje. Když jsme přijeli, překvapil mne podezřelý klid. Ve "společenské místnosti" seděla jedna dívka nevalného vzezření s obdobně vypadajícím chlapem. Byl to takový ten typ, co postává před nádražím a žádá o příspěvek na "dráhu". Za  barem leštila sklenice druhá, očividně značně znuděná, divně odbarvená blondýna a na otázku kde je Marta, odpověděla, že odjela někam do místní vinárny. Pan majitel nevěřícně zakroutil hlavou a zlomeným hlasem hlesl: " To je ale kurva," s čímž se nedalo nesouhlasit. Důvodem jeho rozladění bylo, že mi dotyčnou Martu chtěl nabídnout, což mi okamžitě sdělil. Nevím, jak vypadala Marta, počítám, že o něco lépe než ty dvě,  ale i tak jsem byl velmi rád, že opustila bez dovolení pracoviště.

Bylo mi jasné, že s tímto domem smutku bude za krátkou dobu definitivní konec a tak se i stalo. Když objekt koupil nový majitel, udělal z něho penzion pro turisty a muži si sem vozí dívky a ženy vlastní. 

Bohužel  jsem už nikdy podobný podnik neprojektoval a mohu říci, že mne to stále mrzí. Dneska už totiž vím,  jak správně upevnit tu nerezovou tyč.