Červené, bílé a pro Pražáky

Seděl jsem v "preshauzu", v té části sklepa, kde se z bobulí  tlačí šťáva pro oblíbený Kristův nápoj a bylo mi dobře. Ve sklepě je totiž líp, jak na světě. 

 František natahoval do koštýře frankovku a já přes otevřené dveře pozoroval poletující lednové vločky.  Koštovačky se naplnily a z toho koštýře přeskočila i červená jiskra, takový zázračný plamínek, který se objeví, když zvednete skleničku proti světlu, a který pak v těle hřeje a povznáší na duši. 

Jsou vyhlášená vinařství a vyhlášení vinaři. A pak jsou ti "obyčejní".  František patří k těm druhým. Kdysi mi řekl, že by mu stačilo jen tolik "hlav", aby z nich mohl za rok vyrobit 365 litrů vína. Dobrého vína. Tak dobrého, jako je ta frankovka, co jsme pili. A já mu to musel říct, i když vím, že to nemá rád. To víno skutečně chutnalo, jako když jíte třešně. Ale ne ty první, "májůvky". Jako zralé černé třešně, "černice", plné šťávy, která vám zbarví pusu do ruda a na košili udělá  fleky, co nevyperete.

"Co to meleš? Jaké třešně? Tak má prostě chutnat frankovka," spražil mě Franta. " Dřív se koštovalo, dneska každý hňup řízeně degustuje. Kluk, který v životě nestál ve vinohradě, vykládá o jakési vůni citrusů a chuti čokolády. Nic takového kdysi nebývalo a žádný normální vinař, by podobné hovadiny  o svém víně neřekl. Čokoláda je čokoláda, pomeranč je pomeranč a rýňák je rýňák."

"Ale možná kvůli tomu hledání chutí a vůní, už tady nemáme jenom tři druhy vína," namítl jsem.

Červené, bíle a pro "Pražáky," zasmál se Franta. " To byly časy. Tehdy stačilo, aby to bylo sladké a utrhli by ti ruku. A víš, proč se tomu vínu říká "druhák"? Protože si za něho někteří postavili druhý štok na baráku, " zavtipkoval. "Já jsem ale prodával, jenom takové víno, co jsem sám pil. To by mě hanba musela fackovat. Ale co tehdy nebylo, tak ty vinařské stezky. To byl dobrý nápad," pokýval František hlavou a dolil nám víno.

"Máš tady víc zájemců o víno a víc vyděláš, že."

"Mám tady konečně spravenou cestu ke sklepu," uvedl to lakonicky na pravou míru Franta. " Ti kolaři by chtěli nejradši koštovat zadarmo. Já babám uleju, pohárek. Stejně by neměli na kole chlastat."

" A co Otevřené sklepy?"

" To je hotový blázinec. Sem dojede na víno snad půlka republiky. Dají za to nehorázné peníze, aby mohli prolézat sklepy, a po desátém pohárku už nikdo neví, která bije.  Někdy si připadám, jak  indián v rezervaci. A ty řeči, to bys hleděl. Panička otravuje chlapa, že chce "nějaký červený", tak on si řekne o Tramín červený. Když mu to naliješ, tak na to hledí,  jak medvěd na motyku. Ale naštěstí je to jednou za rok.“

Venku se začalo zase chumelit, pomalu stmívat a my změnili téma.

"Tak jsem včera četl, že kdesi v Norsku už nebudou faráři pít normální víno. Že jenom to nealkoholické. Faráři vždycky dost chlastali, ale ti norští už asi moc. Ožralý farář, to je holt ostuda. Ale taky mě napadlo, jestli to zas není kvůli těm arabáčům."

"Proč kvůli arabáčům?"

"Abysme jim vyšli vstříc, když pro ně platí ten suchý zákon. Stejně si ale myslím, že kdyby normálně pili víno, tak by žádné bomby nikam nedávali. Dáš si pár pohárků ve sklepě a všecky problémy máš za chvilku vyřešené. No, slyšel  někdy, že by dal nějaký vinař bombu třeba do kina?"

Musel jsem mu dát za pravdu, neslyšel. Ono to bude možná také  tím, že na rozdíl od toho muslimského, má vinař ráj už tady. Ve sklepě  je totiž líp než na světě.